Od objevení ionizujícího záření německým profesorem fyziky Wilhelmem Conradem Röntgenem v roce 1895 neexistoval během prvních třech desetiletí existence lékařského zobrazování (do 30. let 20. století) žádný standardizovaný rozdíl mezi rolemi, které nyní rozlišujeme jako radiologický asistent (technik v příbuzné zdravotnické profesi, který získává snímky) a radiolog (lékař, který je interpretuje). Mnozí z prvních lidí, kteří obsluhovali rentgenové (RTG) přístroje, neměli vůbec žádné spojení s lékařskou profesí. Během šesti měsíců od Roentgenova objevu začali šarlatáni vymýšlet komerční využití RTG záření, aby využili zájem veřejnosti o novou technologii. Vzhledem k tomu, že radiografie byla v té době považována za formu fotografie, byli profesionální fotografové mezi prvními, kteří si pořídili a provozovali RTG zařízení. V Americe a Evropě vznikla studia podnikající v oblasti „Röntgenovy fotografie“, aby pobavila veřejnost zvědavou na jejich kosti.1
Rychle však byl rentgen použit pro diagnostiku a léčbu nemocí. První použití RTG záření v klinické praxi provedl John Hall-Edwards v Birminghamu v Anglii 11. ledna 1896, když rentgenoval jehlu, kterou dříve zapíchl do ruky svého spolupracovníka Ratcliffa.2 14. února 1896 se Hall-Edwards také stal prvním, kdo použil záření při chirurgické operaci.3 První skiaskopickou smyčku pak zhotovil doktor MacIntyre ve skotském Glasgow – žabí nohu v pohybu, a prezentoval ji na konferenci Londýnské královské společnosti v roce 1897.1
Jak tato technologie v roce 1900 získavala na popularitě, většinu lékařských RTG zařízení vlastnili a provozovali nezávislí podnikatelé, včetně chemiků, inženýrů a elektrikářů. Lékaři k těmto provozovatelům posílali pacienty k diagnostickým a terapeutickým službám. V 10. letech 20. století si však řada lékařů začala pořizovat své vlastní přístroje do ordinací nebo se dokonce začali specializovat jako radiologové a ovládali RTG sami. Lékaři však nestačili držet krok v pokrocích ve vybavení a postupně zjistili, že jim stále více času zabírá obsluha RTG přístroje a zbývá méně času na kontakt s pacientem a samotnou léčbu. Netrvalo dlouho a uvědomili si, že k co nejúčinnějšímu využití jejich RTG zařízení musí někdo jiný zvládnout časově náročné úkoly RTG vyšetření a vyvolávání filmů. Úkol připadl nejčastěji jejich kancelářským asistentkám. Lékaři po celé zemi najímali své sekretářky, aby otáčely rukojetí statického stroje, vydávaly se za subjekty a vyvolávaly filmy. Tito asistenti obvykle neměli žádné znalosti o lidské anatomii nebo patologii; pouze obsluhovali zařízení.4
Nemocnice, kliniky a lékaři, kteří měli to štěstí, že zaměstnávali sestry, je rychle překvalifikovali do role rentgenových techniků, protože měli alespoň lékařské vzdělání. Práci neměli vůbec jednoduchou. Naprostou většinu tvořily ženy a od nich se očekávalo, že budou nejen obsluhovat rentgenové zařízení, ale také provádět běžnou údržbu strojů.5 Tito první technici také pracovali v době neznalosti radiační ochrany a mnoho z nich tak na nemoc z ozáření zemřelo. Až téměř 20 let po Röntgenově objevu se začala používat preventivní opatření, jako jsou olověné zástěry a dozimetry.6
Vzledem k tomu, že neexistovaly jasně dané postupy, se první technici naučili polohovací a expoziční techniky metodou pokus-omyl.7 Navzdory tomu jich mnoho bylo schopno dosáhnout RTG snímků pozoruhodné kvality. Bez písemných postupů však bylo pro ně obtížné vysvětlit své úspěchy v zobrazování a nedokázali formulovat techniku, kterou by ostatní mohli následovat. Nepříjemná situace nevzdělaných a přepracovaných RTG techniků byla z velké části ignorována až do dvacátých let 20. století, kdy vytrvalá práce jednoho muže, Eddyho C. Jermana, konečně přinesla povolání vzdělání, organizaci a legitimitu. V říjnu 1920 se Jerman a 13 známých techniků (z nichž polovina byly ženy) setkali v Chicagu, aby založili první národní společnost – Americkou asociaci radiologických techniků. Společnost byla vytvořena „za účelem poskytnout technikům příležitost k výměně myšlenek a nápadů týkajících se radiologické techniky“ a roce 1929 vyšel také první časopis společnosti, „The X-Ray Technician“.8,9
V českých zemích se v prvních letech po druhé světové válce začínali o obor radiologické asistence zajímat pánové Vacek a Rosa, avšak neúspěšně, protože vzdělávací systém oboru zatím neexistoval. Až v roce 1949 byl zorganizován ve fakultní nemocnici na Bulovce vzdělávací půlroční kurz pro pracovníky s praxí na rentgenech delší než tři roky, připraven a garantován primářem radiologie, doktorem Slaninou. Ten se stal jedním z prvních radiologů, kteří plně podporovali snahy o vzdělávání a organizování oboru radiologických asistentů. V roce 1951 zřídilo Ministerstvo zdravotnictví první kurz pro radiologické asistenty (tehdy laboranty) na ZŠ Alšově nábřeží v Praze. Sedmnáct absolventů tohoto kurzu se stalo prvními diplomovanými radiologickými laboranty v ČR.10
Zdroje
